Tak jsem si zas včera začaroval. Teda, promiňte, začároval. Přemýšlel jsem totiž, kde všude můžeme udělat tlustou čáru. Tak třeba na účtě z restaurace nebo na faktuře. Podtrženo a sečteno. A pak za minulostí, KSČ, Sudetskými Němci, navracením majetku. Taková tlustá čára, to je moc prima věc. Dá se jí lehce a jasně vyjádřit všem notorickým (reptalům), že odsud až pod sud sis užíval, ale teď je s tím konec, teď můžeš akorát tak platit.
Vědom si této naší národní specifiky, rozhodl jsem se nedávno dělat tlustou čáru za vším, co mi pod ruku přijde. První to odskákaly faktury, který jsem musel několikrát přepisovat, protože přes množství tlustých čar (dělaných v dobré víře, že tahle už je konečně poslední) nebylo vidět, kolik že má příjemce zaplatit. Nenechal jsem se ale odradit a s vervou se pustil do dalšího “čárování”. Na městským úřadě jsem udělal čáru za původním významem kostelů, protože z hlediska občanské společnosti je prospěšnější konat v nich koncerty a kulturní akce. Tlustou čáru jsem udělal i za křesťanským významem kapliček a křížů v krajině, neb jsem byl správně poučen, že nemají s církví nic společného. (Možná jsem to ale špatně pochopil a naopak církev nemá nic společného s křesťanstvím a měl bych udělat jednou provždy tlustou čáru za ní.) Do pozadí jsem odsunul všechny zjitřené komentáře filmu Umučení Krista, abych se nemusel takovými neaktuálními náměty zabývat o Velikonocích. “Zpátečníci,” cedím mezi zuby při pojídání velikonočních vajec, druhou rukou si mezitím odškrtávám ty, se kterými už v životě nechci nic mít. Elegantní plnoštíhlou čarou rozporcoval jsem svoje bytí na před a potom. Naladěn na vlně New Age chystám se 1. května vystoupit na Sněžku a udělat tlustou čáru za naší národní izolací.
Svědomí mi sice povídá, že bych měl mít v květnu pokoru pravého vítěze, když už to před šedesáti lety nedokázali naši předci, jenže… Povídá mi toho vcelku hodně. O nepatřičných tlustých čarách, kreslených ze strachu a z vypočítavosti, zapomenutých základech naší civilizace, opuštěné krajině a její ztracené duši. Asi ho nebudu poslouchat a udělám za ním … (Tři tečky.)
k desetiletému výročí vstupu do EU (napsáno pro časopis Puls 5/2004)